Happiness at work: Štěstí v práci Happiness manager nevytvoří

Štěstí v práci mnozí z nás pořád vnímají jako sci-fi. Lze vůbec definovat, jak by měla šťastná práce vypadat? Asi těžko. Štěstí samo o sobě je relativní pojem. Každého dělá šťastným něco jiného. Vztáhnu-li to na práci, pro někoho to může být vysoký plat, nadupané služební auto, benefity. Pracující maminky ocení možnost pracovat z domova. Někdo potřebuje přátelský kolektiv, dobrého šéfa nebo jej uspokojí vědomí, že děla něco pro druhé. Co z toho je správné? Pokud se z dobrého auta dokážeme radovat každý den, tak proč ne? Zkuste se však zamyslet nad tím, jestli v nás ta radost zůstane i poté, co své auto zaparkujeme v garáži.

Na pěkné věci si zvykáme snadno. Náš mozek se na ně rychle adaptuje. První, druhý i třetí kousek čokolády způsobí euforii, když si dáte dvacátý, udělá se vám spíš blbě. A tím se pomalu dostáváme k tomu, jakým způsobem se ke štěstí v práci postavit. Ne, opravdu nestačí slečna z recepce, která vám na poradu uvaří výtečné kafe. Manažer štěstí ví, že tuto emoci musí udržovat ve firmě dlouhodobě. Díky ní budou vaší lidé vyrážet ráno do práce s úsměvem na rtech. Štěstí z uvařeného cappuccina konec konců povětšinou odplave společně s pěnou.

Je happiness manager ve firmě zapotřebí?

Není. Ale je dobré mít ve firmě někoho, kdo pomáhá udržovat instantní hladinu štěstí všech přítomných. Samotná existence happiness managera a rozsáhlý budget však nestačí. Lusknutím prstu vám za den, týden ani měsíc nikdo atmosféru ve firmě nezmění. V první řadě jsme to my sami, kteří jsme za svoje štěstí zodpovědní. A to je velice důležité uvědomění. Samozřejmě i největší optimista bude pod vlivem despotického šéfa nebo nelidských podmínek postupně klesat na duchu a časem možná odejde. 

Low-cost štěstí

„Co je lepší? Mít večírek, kam se lidi přijdou najíst, protože musí, ale ve výsledku tam vůbec být nechtějí, nebo akce, kam lidi chodí, protože sami chtějí, baví je to a nemají problém připlatit si z vlastní kapsy?” Andrea Gembalová, CHO brněnského IReSoftu tímto reagovala na další otázku – jaký budget by firma měla vyčlenit pro happiness managera. V tom, že štěstí ve firmě lze šířit velmi lowcostově, se shodli všichni přednášející. Sandra Fridrichová z Modré Pyramidy představila koncept, kdy si většinu věci, které chtějí do firmy zavést, dělají svépomocí. Tímto způsobem si přestavěli málo využívanou zasedačku na relax room. Udělali to ze dřeva, protože v týmu mají šikovného truhláře. Teď tam mj. cvičí jógu, kterou umí jejich kolegyně, a tak se dá pokračovat dál.

Mizerný lídr šíří mizérii

Na tom, že ryba smrdí od hlavy, se shodneme asi všichni. Když pro ideu štěstí v práci nadchnete vedení firmy, máte z poloviny vyhráno. Sebelepší a šikovnější happiness manager bez podpory vedení máloco zmůže. Na hezkém příkladu to popsal Jan Pastyřík z Ethnetery: Na exkurzi k nim přišlo šest nově najatých CHO. Jejich šéfové je poslali nabrat inspiraci, jak to štěstí do firmy přinést. A co jim Honza poradil? Poslal je domů, protože štěstí, které nevychází shora, není udržitelné.

Jak by tedy měl lídr usilovat o štěstí v práci? Snažte se, aby byli šťastni ostatní. Protože základem našeho štěstí není nic jiného než to, že děláme něco pro druhé. Samozřejmě na své vlastní štěstí taky nesmíme zapomínat, protože jak přednesl Alexander Kjerulf – „Miserable leader spread misery.”

Jsou šťastné pouze IT firmy?

Štěstí v IT firmách se buduje docela snadno, jsou mladé a mají peníze. Proto byla celkem logická otázka moderátora panelové diskuze, jestli mohou být v práci šťastné i ne-IT firmy. Docela trefná byla odpoveď Barbory Černíkové z Deloitte: „Často je to i něco, čím se firmy snaží na přetlakovaném trhu práce přitáhnout kandidáty.” Co ale jiné odvětví? Je možné budovat štěstí i v jiných firmách? „V bance o štěstí moc nemluvíme,” vysvětluje fungování konzervativnějšího oboru Sandra Fridrichová. „A v poradenství, kde pracuje hodně analytiků, je pro některé lidi pojem štěstí také docela úsměvný.” Všichni panelisté se však shodli na tom, že pokud je vůle, způsob se najde vždy. Je ale potřeba začít pozvolna.

Nastolit nová pravidla štěstí na all hands meetingu nezafunguje. Nečekejte, že týden po tom, co zavedete první nápravná opatření, se okamžitě spraví i nálada. Ptejte se svých lidí, co potřebují, a hlavně buďte trpěliví. Může se totiž stát, že na první, druhé ani třetí zeptání se od nich nic kloudného nedozvíte. Počtvrté to ale bude stát za to. Přesně takovou zkušenost má i Sandra Fridrichová.

Nejlepší, co můžete udělat, je nabídnout lidem několik variant. Ať si každý vybere, co je jeho srdci nejbližší. Opět platí – netlačte a nenuťte nový benefit, službu, cvičení jógy či inspirativní přednášky každému. Všichni jsme individuality, a tudíž máme jiné spouštěče štěstí. Pokud je u vás ve firmě nálada pod bodem mrazu, soustřeďte se především na to, kdo ten mráz vytváří, a jak firmu nejprve ozdravit. Až pak má smysl šířit štěstí. 

Život má takový smysl, jaký mu dáme

Pro mnohé z nás jde štěstí v práci ruku v ruce se smyslem, který nacházíme v tom, co děláme. Ti, kteří zachraňují životy nebo firmy a jejichž poslání je viditelné na první pohled, to mají docela snadné. Co ale všichni ostatní? Petr Ludwig se nám ve své přednášce snažil ukázat, že život má takový smysl, jaký mu dáme my sami.

Možná máte ve svém okolí někoho, kdo dal výpověď v práci, rozhodl se opustit svou jistotu a vydal se hledat štěstí někam do neznáma. Dnes je to docela cool řešení. Někomu to zafungovat může a opravdu na opačném konci zeměkoule pod vlivem jiného podnebí a v obklopení odlišných kultur procitne a najde smysl svého života. Pak ale přichází nelehký úkol – udržet si nový způsob života a uvažování i po návratu domů. Petr Ludwig si myslí, že může fungovat i obrácený princip: „Přestaňme hledat smysl všude kolem, hledejme ho v práci, kterou děláme teď. Ve většině případů jej objevit dokážeme.”

Jako příklad použil průzkum, který proběhl mezi uklízečkami v nemocnici. Některé svou práci opravdu nesnášely. Našly se ale i takové, které v uklízení pokojů smysl našly – protože s nemocnými každý den prohodily pár slov, pomohly jim, když bylo třeba, a také třeba přispěly k tomu, aby se v nemocničním prostředí nešířily další nemoci.

Na závěr jsem si vypujčila myšlenku Tomáše Párala z MoroSystems: „Štěstí v práci je pro nás cesta, která nikdy nekončí.” Nezapomeňte si tu cestu užívat!

A podívejte se na firmy na cocuma.cz, kde je smysl toho, co lidé v těchto firmách dělají, jedním z kritérií výběru.

Text: Janka Orlovská