Interview
Realita neexistuje. Skládáme si ji z příběhů, kterým jsme uvěřili
Jiří Charvát
Jiří Charvát je copywriter, bloger, spisovatel, stand-up komik, improvizátor, dvojnásobný mistr ČR v slam poetry. Skrze humor a příběhy chce bavit lidi, připomínat jim, že ve svých straších a bolestech nejsou sami a že svět je jen takový, jaký uvěřili, že je. Proč jeho samotného tohle uvědomění vyvedlo z konceptu? Jak dekonstruoval svůj svět? Co prožívá, když tvoří, a jak bojuje se svým strachem?
Srpnový CULT je o příbězích. Jirko, ty máš na svém blogu napsáno: „Všechno jsou jen příběhy. A kterému uvěříš, ten si prožiješ.“ Jakým příběhem žiješ teď?
Zrovna kvůli tomuhle uvědomění, se právě teď, nacházím v existenční krizi a učím se v tom pohybovat. Z každé strany se někdo snaží nacpat do naší pozornosti a vypráví ti příběh, kterému chce, abys uvěřila. Ať už chce, aby ses nějak chovala, chce ti něco prodat, nebo chce, aby ses za něj provdala. Jenže všechno jsou to jen báchorky: „Buď celý život věrná, měj děti, buduj kariéru." Příběh vedle příběhu. Když je strhneš, nezůstane nic. Jenom prázdno. Kluzká plocha, po které padáš do nicoty. Tohle teď prožívám a nevím, co s tím.
Nemělo by ti právě tohle uvědomění dodat klid? Když víš, že všechno jsou jen příběhy, můžeš si vybrat ten, kterému chceš uvěřit?
Uvědomuju si, že všechno si vytvářím sám. Vidím to, co jsem. Stačí malá změna perspektivy a všechno je jinak. I s tímhle vědomím, se ale pořád dokážu trápit. Což je o to víc frustrující, protože teď už vím, že si to dělám sám.
Nejsi sám autorem těch báchorek? Jsi copywriter a vytváříš příběhy pro lidi.
Ano. A nejsem na to úplně pyšný. Proto se snažím revanšovat ve volném čase tím, že vyprávím příběhy, které falešné potřeby nevyvolávají. Naopak tohle rozkrývají. Ale já se považuju za malinko hodnějšího copywritera, než je průměr. Většina copywriterů jsou agresivně prodejní. V Seznamu nemusím jít do lidí takhle tvrdě. Tady spíš překládám z robotštiny do člověčiny a říkám: „Umí to tohle a tohle. To je dobré k tomuhle. A ty si s tím dělej, co chceš. Jseš dospělej.“ Tím se trochu chlácholím.
Pomáhá to?
Já to opravdu hodně řeším. Přes víkend se chystám na další psychedelický trip s liánou duše. Nechtěl jsem, ale v tomto bodu, opět cítím potřebu. Asi je to i věkem, ale poslední dobou si čím dál tím víc uvědomuju, že mě celý život škola učila, se na něco připravovat, a já se teď umím jenom připravovat. Neumím život prožívat. Takže se teď ohlížím a cítím se podvedeně. Pořád se ženu za dopaminem, ať je to kariéra, oběd, orgazmy, uznání, lajky… Ale schází mi smysl.
Nemyslíš si, že někdy nám právě náš mozek a inteligence brání si to tady užít? Neustále si v hlavě vytváříme problémy a nedokážeme být šťastní?
Asi je pravda, že nad vším příliš přemýšlím, a to mi komplikuje život, jako takový. Podle mě, se ale všichni potřebujeme něčeho chytit. Jinak začneš padat do prázdna, a nicota je pro mysl nejhorší ze všeho. Aby tahle nicota v naší mysli nenastala, vytváříme si problémy. Když řeším problém, znamená to, že se něco děje, mám na čem pracovat, dokážu se definovat a nějak cítit. Já jsem zjistil/uvěřil, že vše jsou jenom příběhy. Tím pádem si potřebuju nějaký vybrat. Ideálně takový, aby se mi tady žilo hezky.
Takže ho ještě nemáš?
Vždycky na chvilku. Pak mi to přestane fungovat. Asi jsem ještě ničemu neuvěřil dost.
Vidíš se do budoucna v roli copywritera? Jaká je tvoje vysněná práce?
V tuhle chvíli jsem copywriter tři dny v týdnu. Ve zbytku se snažím dělat opak. Vyprávět příběhy, jejichž pointou není „Tohle si kup,“ ale právě naopak: „Nic nepotřebuješ. Pracuj s tím, co máš. Největší radost budeš mít z toho, když se projevíš a budeš tvořit, ne spotřebovávat.“ Chci skrze humor, příběhy a poezii ulehčovat lidem život. Tím, že jim budu připomínat, že jejich strachy a bolesti nejsou něco, kvůli čemu jsou jiní a horší, ale právě to, co máme všichni společné, co nás dělá lidmi.
Každý den hrajeme divadélka. Nosíme masky. Tváříme se, že máme všechno pod kontrolou, že všechno zvládáme. Ale není to tak. Já nevím, co dělám. Nevím, kdo jsem. Bojím se. Smrti. Života. A tohle chci říkat nahlas. Když začnu svou zranitelnou stránku odhalovat, ostatní se taky přestanou ostýchat, padají masky, uvolňuje se napětí a najednou si opravdu povídáme.
Z každé strany se někdo snaží nacpat do naší pozornosti a vypráví nám příběh, kterému chce, abychom uvěřili.
Podstatou tvých příběhů je tedy i bolest?
Hlavně bolest. Humor je podle mě druhou stranou bolesti. Způsob, jak se s ní vyrovnáváme. Nedávno jsem zrovna dočetl knížku The Comedy Bible a Judy Carter, tam mimo jiné, psala, jak si hledat témata pro stand-up: „Podívejte se, co je ve vašem životě těžké, divné, hloupé nebo strašidelné.“ Nehledáte vtipná témata, hledáte bolestivá témata. A pak si z nich střílíte. Nahromaděná úzkost a bolest, pak může vyhrknout ven, ve formě smíchu. Reálně tak lidem ulehčíte. Narozdíl od reklamy, kde jim naopak nakládáte: „Buď takový a takový. Potřebuješ tohle a tohle. Nejsi dost to a to.“
Co ti je momentálně nejbližší? Slam poetry, stand-up, improvizace? Nebo ti stačí být v kontaktu s lidmi?
Všechno má své. Stand-up umí vynést na světlo naše bolesti a strachy a zasmát se jim. Slam poetry je skvělá v tom, jak je neohraničená. Nemusíš nic, můžeš cokoli. Takže skvělá platforma pro cokoli, co chceš zrovna říct. A při improvizaci rozkvétají lidi. Jejich vnitřní děti, co se nechaly zahnat hluboko dovnitř, se vybatolí ven a chtějí si hrát. To mě asi nikdy nepřestane dojímat.
Vraťme se trochu k tvým začátkům. Jak jsi se dostal k vyprávění příběhů?
Jako malý jsem trpěl alergiemi a astmatem. Když jste mě pustili ven, začal jsem se dusit nebo jsem opuchnul. Tak mě místo toho posadili do knížek a pastelek. Díky tomu umím kreslit a od čtyř let čtu. Když už si byli jistí, že si s ním neublížím, přinesli psací stroj. Touha klást za sebe vlastní slova, na sebe nenechala dlouho čekat. Už jako malý jsem vyráběl ilustrované knížky o… medvídkovi, kterému přišli zničit les. A napsal jsem první kapitoly mnoha románů.
Psaní je pro mě únik do jiného světa. Do symbolického systému, kterému do určité míry vládnu.
Vystudoval jsi žurnalistiku. Byl pro tebe výběr školy jasná volba?
Měl jsem za to, že mi jde psaní. Rozhlížel jsem se, co dělají lidi, kterým jde psaní. A došel k tomu, že novináře. Žurnalistika vypadá z dálky jako fascinující prestižní obor, a myslel jsem si, že jako novinář budu dávat průchod kreativitě, na denní bázi. Místo toho, jsme se učili, jak se tiskne na štočcích a jaké byly nizozemské časopisy 17. století. Život řadového novináře vypadá tak, že sedí v deníku a každý den se snaží naplnit stránku něčím aktuálním a negativním. Píše o tom, že bylo náledí. A druhý den, si do jeho slov, lidi zabalí makrelu.
Kde jsi se nechal po škole zaměstnat?
Jediné, co jsem po škole věděl, bylo, že nechci být novinář. Dostal jsem se protekčně do firmy, která vyvíjela a prodávala software pro státní správu. Ošklivý software, na evidenci oběhu dokumentů po organizaci nebo správu hřbitovů. Když jste někam klikli, vyskočila chyba, protože jste byli první, kdo tam klikl ever. Vyprávěl jsem v sídle KSČM, mezi třešněmi, o programu na účetnictví, a nerozuměl ani tomu programu, ani účetnictví. Hodně jsem se tam trápil a hledal, kudy pryč. V Seznamu sháněli copywritera. Přišel jsem. Vyplnil jsem gramatický test. Zeptali se mě, co se stane, když se zkříží muchomůrka zelená, virus ptačí chřipky a Luciano Pavarotti. Já řekl, že zpívající party houby. Vzali mě. Od té doby, mám v e-mailovém podpisu copywriter. Zpětně jsem se pak v oboru začal vzdělávat, abych mohl tu roli hrát přesvědčivěji. Dneska kopíky v Seznamu vedu.
Byly příběhy tím, co tě na psaní od začátku fascinovalo?
Sílu příběhů objevuju, až v posledních letech. Až teď mi dochází, jak moc jsou příběhy všude kolem nás, a pro mě je to obrovský mindfuck. Oči mi otevřela improvizace, která je hodně o příbězích, a to, že jsem začal po letech znovu hodně číst. Četl jsem, četl a postupně jsem si uvědomil, že nikdo nic neví. Každý jen něco vypráví. Primárně jsem začal číst, abych si zlepšil vyjadřování a obohatil slovní zásobu, a nedopatřením jsem rozložil smysl svého života.
Aha. Jaké knížky jsou schopné Jiřímu Charvátovi rozložit život?
Teď naposled třeba Eric Berne, psycholog, autor transakční analýzy. Ten mi zničil komunikaci. Ukázal mi, že komunikace je do obrovské míry ritualizovaný proces, během kterého si předáváme jednotky „pohlazení“. Dáváme si navzájem pozornost, zájem. Takže třeba potkáš kolegu ve výtahu, pozdravíš ho, zeptáš se ho, jak se má, (i když tě to nezajímá), a pohladí zpátky. Pro ten den máte vyřízeno. Když na sebe narazíte týž den znovu, už třeba jenom pokynete hlavou, usmějete se. Kdybys to s pohlazeními přepískl a začal se o něj zajímat příliš, bude se cítit nesvůj: „Co chce proboha? Prodat mi pojištění?“ Když ale odjede na měsíc na dovolenou a pak se vrátí, čeká, že ten deficit pohlazení vyrovnáš. Čeká, že se budeš zajímat, jak se měl.
Všechno je tak ustálené a předvídatelné, a proto mi to teď do velké míry přijde i vyprázdněné. Jsme v podstatě zvířátka, jen na sebe nemňoukáme, ale metáme po sobě slova. A na obsahu tolik nezáleží, protože primárně nám jde o socializaci. Pokud chci mít kamarády, věnuji jim pozornost, zajímám se o ně. Když chci, aby jim se mnou bylo příjemně, chovám se tak a tak. Jenže teď když to vidím z té metaúrovně, stojím jakoby vně a nedokážu se toho upřímně a s chutí účastnit.
Napsal jsi knihu Eskejp: Na útěku z kanceláře. Chystáš se utéct?
Hlavní postava Eskejpu je copywriter, který chce být spisovatelem, takže ano, jsem to já. Se svým polovičním úvazkem už jsem z půlky utečený. Ale pořád mám strach. Že v Česku není potenciál, aby mě to živilo. Že když na psaní humoru a příběhů zavěsím břímě, že mě to má živit, ztěžkne to natolik, že už mi to nepůjde. Četl jsem o chlapíkovi, který se chtěl živit psaním, tak dal výpověď, a pak už nenapsal ani slovo. Paralyzovalo ho to. Já mám fajn práci, ale i v ní se dovedu trápit. Čím? Zase tím, že si vyprávím příběh. „Měl bys využívat svůj talent tím, že lidem ulehčíš. Nespokoj se s pohodlím. Jdi tou náročnější, ale hlubší a smysluplnější cestou. Buď hrdina svého života.“ Když vám tohle jede v hlavě, není jednoduché natextovat další banner.
Třeba je to tvůj příběh a jen se bojíš uvěřit?
Možná. Neumím to poznat. Ale ten strach a odpor jít proti scénáři implantovanému rodiči: „Tvrdě pracuj, nikdy neriskuj, pak jdi do důchodu a umři,“ je obrovský.
Touha opustit práci a stát se naplno spisovatelem musí mít nějaké opodstatnění?
Psaní je pro mě únik do jiného světa. Do symbolického systému, kterému do určité míry vládnu. Na rozdíl od bezprostředně prožívané skutečnosti, která se prostě děje a ve které na mě záleží míň, než jsem ochoten si přiznat. Někdy mám chuť zahodit všechnu hmotu a stát se jenom blikajícím kurzorem, co trousí slova. Ve svém vlastním tempu. Ne v tom pološíleném, co vyžaduje dnešní doba. Hledám klid.
Nepomohlo by koupit si třeba chatu?
Cítím teď ve svém životě rapidní nedostatek flow. Někde furt něco pípá. Očekává se, že budeš pořád k zastižení. Já nechci. Chci si sednout a hodiny a hodiny bez vyrušování psát.
Flow je široký pojem. Kde nachází Jirka Charvát flow?
Celosvětově lidi jako nejčastější zdroj flow uvádějí četbu. V tom je síla příběhů. Ztratíš sebeuvědomění a plyneš si. Pak sex. A zase, je to o soustředění – myslíš jen na to jedno. Já k tomu mám ještě psaní a improvizaci. Při psaní musím na začátku překonat obrovský odpor. Z prázdné stránky, z kroku do neznáma. Většinu času trpím. Pochybuju sám o sobě. „Na co si to tady hraješ?“ Ale pak někdy se to stane. Začne to plynout a začne to být zábava. Myšlenky nabydou ostrých kontur a samy stékají na displej. Postavy ožijí a já jenom zapisuju, co dělají. Už to nedělám ABY. Samotný proces je čirá radost. Neznám nic hezčího. S improvizací je to podobné, jen tam nepouštíš slova z prstů, ale z pusy a musíš hned, tady a teď. Jsi na pódiu třeba hodinu a půl, ale přijde ti to jako 15 minut.
Jirko, moc ti děkuji za otevřený rozhovor a za to, že jsi nás pustil do nitra své duše. Ať se ti brzy podaří najít příběh, kterému se rozhodneš uvěřit, a náležitě si ho prožiješ.
Text: Jana Orlovská